Krev a slzy - 2. kapitola

Ještě chvíli tam tak zaraženě stál a pak se pomalu vydal dál po chodbě. Najednou jej ochvátil strach. Chtě nechtě si musel připustit, že se začínal bát. S každým svým krokem si stále víc a víc uvědomoval, že na Sam bude muset hodně rychle zapomenout.

„Jsem opravdu potěšen, že máme spolu první hodinu,“ procedil srkz zuby profesor Snape, když vešel do třídy. S jízlivým pohledem si prohlédl všechny přítomné. K jeho velké smůle byli všichni z Nebelvíru.
„Doufám, že vás řádně přivítali, slečno...“ zamyslel se a pak si pohledem našel onu dívku a pokračoval: „Soluová.“
Sam se na něj zmateně podívala.
„Nebo snad ne?“ otázal se a mírně nadzdvihnul obočí.
„Ale ano, přivítali,“ pousmála se chabě.
„Když žáci mluví s učiteli, obvykle vstanou z lavice a koukají se svému profesoru do očí a vzhledem k tomu, že jste to nedodržela, odebírám Nebelvíru... hmm... pět bodů.“
Samantha se zděšeně koukala na Snapea a čekala, jestli z něj ještě něco vyleze.
„Příště to bude víc,“ dodal a otočil se k ní zády.
Samantha na něj chvíli upřeně zírala, snažila si předešlou událost řádně srovnat v hlavě, ale nešlo to. Snape byl zvláštním člověkem a ona to cítila. Věděla, že za jeho chvováním něco je, ale netušila co.
„Pane profesore,“ oslovila jej a zvedla se ze židle. Nevšímala si zlostných a zvědavých pohledů, které na ní vrhali spolužáci, stále upřeně zírala na profesora, který se pomalu ale jistě otáčel čelem k ní.
„Za vyrušení hodiny bych vám taky mohl strhnout pár bodů, slečno.“
„Body se nestrhávají jenom protože máte špatnou náladu,“ oznámila, jakoby nic.
„Prosím?“
„Vy nejste původně blonďatý, že? Tak mě to nenuťte opakovat...“
„Ven!“ procedil rozzuřený Snape skrz zuby a propaloval Samanthu pohledem.
„Strhávám Nebelvíru deset bodů!“
„Poslužte si,“ usmála se Sam a elegantním, zvlášť pomalým, krokem vyšla ven z učebny.
Hermiona, která seděla vedle ní a obývala s ní ložnici, na ní nevěřícně koukala. Nikdy v životě by to do ní neřekla, i když je fakt, že jí zná teprve dva dny.

Sam za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Tohle se jí fakt povedlo. Zhluboka se nadechla a s mírně ustaraným výrazem v tváři zamířila ke schodům, pryč z tohohle podzemí.
Jenomže kam teď? Další hodina je až za dlouho. Sam s povzdechem stiskla učebnice ještě pevněji a vydala se schůdkami do jiné části hradu. Chtěla být sama.
Došla až k opuštěné věžičce a usedla na parapet. Pohled jí sklouzl na děti dovádějící venku, poblíž Zapovězeného lesa. Chtěla být mezi nimi. Chtěla se odpoutat od starostí a tíhy zodpovědnosti, kterou teď na sobě měla, proběhnout se, dát volnost svým pocitům... ale nemohla. Sevření povolilo a učebnice s rachotem dopadly na zem. Nevšímala si toho. Dál zasněně hleděla z okna a přemýšlela.
Najednou jí někdo chytil a oběma rukama jí zavřel oči. Leknutím vyjekla, ale když si uvědomila, kdo to je, oddechla si.
„Draco?“ pousmála se s nadzvednutým obočím, jakoby jej z něčeho podezřívala.
„V celé své kráse.“
„Co ty tu?“
„Na to bych se měl ptát spíš já tebe, ne?“
„Snape mě vyhodil.“
„Cože?“ Draco na ní chvíli nevěřícně koukal a pak si přisednul vedle ní.
„A ty učebnice leží na zemi protože...“
„Protože mi spadly.“
„Aha... spadly...“
„No ano,“ usmála se. „A co ty tady děláš?“
„Já? Mám volno...“ Draco se rozhlédl kolem sebe a když se ujistil, že nikdo není v dohledu, naklonil se a políbil jí na tvář.
Sam se pousmála. „To mělo být co?“
„Nic, jen pusa na rozloučenou.“ Šibalsky se na ní usmál a vstal. „Budu muset jít.“
„Bacha, aby tě se mnou někdo neviděl.“
„Proč?“
„Zapomínáš, že jsem z Nebelvíru.“
„Mohl bych nakecat, že si tě spletli se Susan.“
„To těžko... ta mi naprosto není podobná.“
„Ty jsi hezčí,“ usmál se Draco a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Co to prosimtě bylo?“ vyjela Hermiona na Samanthu, když se objevila na další hodině.
„Ehm... nepohodla jsem se s profesorem?“ zatvářila se Sam nevinně a s potěšením sledovala, jak se Hermiona přemáhá, aby se nerozesmála.
„Přišli jsme o patnáct bodů!“
„Promiň.“
„To nevadí, naženeme to při famfrpálu!“ přerušil je Harry, aby Sam alespoň trochu potěšil. „Ale teda Snape byl slušně rozzuřený.“
„To věřím.“ Sam se při vzpomínce na profesora zasmála. „Ani bych nevěřila, že bych tohle mohla někomu říct.“
„Taky jsem koukala, co to do tebe vjelo.“
„Naštval mě, nic víc.“
„To abychom si na tebe dávali pozor,“ uchechtl se Ron.
‘To byste možná měli...‘ pomyslela si, ale nahlas raději nic neřekla.

„Pojďte dál.“
Draco otevřel dveře a vstoupil do kabinetu svého profesora.
„Jak jste věděl, že jsem to já?“
„Vaše dupání je nenahraditelné,“ neodpustil si Snape jízlivou poznámku.
„Potřeboval bych s vámi mluvit.“
„To je ale náhoda, já s vámi taky, posaďte se.“
Draco se posadil do křesla a se zaujetím koukal na profesora. Snape zprvu něco usilovně hledal v šuplících, ale pak se obrátil k Dracovi:
„Pán si vás žádá.“
„Kdy?“
„Tenhle víkend. V pátek večer řeknete všem zvědavcům, že máte u mě školní trest.“
„Jen já?“
„Byl byste moc laskavý, kdybyste to sdělil i své přítelkyni.“
„Sa... Pansy?“
„Ano, přesně tak... slečně Parkinsonové.“
„Jistě, pane.“
„Chtěl jste mi něco nebo už mohu jít spát?“
„Eh... vlastně nic.“
„Opravdu?“
„No... opravdu nic.“
„Tak dobře, můžete jít.“
Draco s zvedl z křesla a pomalými kroky se odebral ke dveřím. U nich se zastavil, chvíli koukal před sebe a pak se obrátil na profesora:
„Jak dlouho ještě?“
„Nevím, Draco, opravdu nevím.“ Snape se na něj pozorně zadíval a sledoval, jak Malfoy pomalu odchází z jeho kabinetu.
Jakmile se za Dracem zavřely dveře, profesor se nahnul ke spodnímu šuplíku a vyndal z něj obálku. Byla celá černá, uzavřená stříbrnou pečetí, na které se rýsoval netopýr. Snape se pousmál. Vždycky to tak dělala. Uvelebil se v křesle a obálku rozevřel.
Dlouho držel přeložený dopis v ruce a neodvažoval se jej rozevřít. Nakonec, s hlubokým povzdechem, odložil obálku a druhou rukou dopis rozevřel. Překvapilo jej, že byl tak krátký, to jí nebylo podobné. Ještě jednou se zhluboka nadechl a přečetl onu osudnou větu...
‘Jen jedna z nich je tvá!‘